Na začátku roku jsem napsal na Twitter tohle:
Chtěl bych vzkázat roku 2018, že se ho nebojím.
Tak pojď, ukaž.#dobre_rano
— Tomáš Jelínek (@parohac4) January 1, 2018
To jsem ještě ale netušil, jaký to vezme pěkný „fukéř“.
Skoro 14 jsem makal jako šroub, dělal jsem všechno možné i nemožné, abych dostal tu svoji „vysněnou“ práci. Pak mi došly síly a vzdal jsem to. Hledal jsem hledal, jezdil na výběrové řízení a propadal zoufalství. A pak najednou bác! Neskutečná nabídka z Prahy na „vysněnou“ práci. Bereme vás! Vauuu… Rozhodování, všechno jsem si v hlavě přehodil, makal jsem na sobě a pak…
Bác! Během měsíce druhá „vysněná“ práce. U nás v továrně se naprosto změnila situace, jeden kolega programátor odchází a můj šéf mi nabídl, jestli bych to po něm nechtěl vzít. Myslel jsem, že mě klepne. Tak já si to v hlavě všechno srovnám a pak přijde něco, po čem jsem toužil jak dlouho.
Pár dní jsem nespal. Ale dneska padlo konečné rozhodnutí.
Praha padá. Zůstávám na jihu. Jdu z dílny a stává se ze mě kancelářská krysa. Bude ze mě CNC programátor. No, a je to.
Chtěl bych na závěr poděkovat Danovi, který mě neskutečným způsobem posunul dál. A jako beze srandy. A největší dík Pavlovi, za nabídku a za šanci, kterou jsem sice nevyužil, ale vzal jsem si z toho opravdu hodně. A nezlob se.
A vám všem taky dík. Tak. Za všechno.
P.S.: A Štěpánku pravou!