Terapie psaním. Nebo cokoliv chcete
Tak a je to tady. Konec tohoto šíleného roku. Alespoň pro mě tedy byl. Tak si to nějak shrneme. Hned prvního, manželka, vezl jsem ji na pohotovost, žlučník se přihlásil o něco dřív. Pak následovala o několik málo dní operace, která dopadla dobře. Pak série průserů a nepěkných věcí v práci, které vedly k nevyhnutelnému. […]
Na začátku roku jsem napsal na Twitter tohle: Chtěl bych vzkázat roku 2018, že se ho nebojím. Tak pojď, ukaž.#dobre_rano — Tomáš Jelínek (@parohac4) January 1, 2018 To jsem ještě ale netušil, jaký to vezme pěkný „fukéř“. Skoro 14 jsem makal jako šroub, dělal jsem všechno možné i nemožné, abych dostal tu svoji „vysněnou“ práci. […]
Nevím, nevím, mučím se, totiž učím se jako blázen, ale nějak mi to nejde. Sekl jsem se na subnettingu, malinko nechápu výpočet podsítí, ale snad na to časem přijdu. Je toho moc, co se musí naučit. Ale mám kolem sebe spousty kamarádů a známých, kteří by mi určitě rády pomohli. Třeba se stresuji moc brzo […]
Možná mě sledujete na sociálních sítích a víte, že se v mém životě událo něco zásadního. Pro ty, kteří to neví – po 14 letech svlékám montérky a odcházím do Prahy. Jako, řekněme, ajťák. Sám jsem na to zvědav. Ale teď k tomu, co jsme to chtěl vůbec napsat.