Tak a je to tady. Konec tohoto šíleného roku. Alespoň pro mě tedy byl. Tak si to nějak shrneme.
Hned prvního, manželka, vezl jsem ji na pohotovost, žlučník se přihlásil o něco dřív. Pak následovala o několik málo dní operace, která dopadla dobře.
Pak série průserů a nepěkných věcí v práci, které vedly k nevyhnutelnému. Už dřív jsem byl rozhodnutý,že dám výpověď, že mi to za ty nervy nestojí, že na to kašlu. Tak jsem prostě tu výpověď dal. Objížděl jsem konkurzy, posílal životopisy, makal jsem a sobě. A pak přišla náhoda. Dostal jsem nabídku na práci, kterou jsem chtěl dělat. Nevěřil jsme tomu, ale pár dní po pohovoru telefon, že jako jo, berou mě. Až jsem si sedl na prdel. Ty vole já! Musel jsem se rozhodnout hned, lépe řečeno, ono nebylo o čem přemýšlet.
Já jsem na sobě makal ještě víc než dřív.
V hlavě jsem si to přehodil, všechno jsem si začal připravovat na novou práci, připravoval jsem rodinu, protože, ehm, ta práce byla v Praze, denní dojíždění, takže to pro všechny není zrovna ideální.
Měsíc klid a pak si mě jednoho dne zavolal šéf. Jeden z programátorů odchází a nabídl mi to místo po něm. Znovu jsem si sedl na prdel. Abych vám to vysvětlil. V naší továrně to bylo něco, co jsem si už dlouho přál dělat. Takové jakože by se dalo nazvat, vysněné povolání. Měl jsem na rozhodnutí jen pár dní. Nespal jsem, fakt peklo, ale pak jsem se rozhodl. Praha by byla fajn, hodně by mě to posunulo dál, ale nakonec jsem ušetřil rodinu a zůstal na jihu Čech.
Takže po 14 letech do kanclu. Řekněme, že to bylo hodně velké vystřízlivění. O tom, co se všechno dělo, asi pár z vás ví, nebudu to rozmazávat. Ale dobrý, už si to sedá, učím se, makám na sobě (a dál samozřejmě budu, to se nebojte).
No mezitím nějaké zdravotní problémy, které mě malinko zaskočily, ale snad to bude dobrý.
Pak už to byl fičák.
Jo, ještě Monty. Našli jsme v útulku psa, strašně se podobal našemu boxerovi Santosovi, kterého jsme měli. Montyho jsme se ujali, ale dopadlo to špatně. Pětiletý pes, bez předešlé výchovy, agresivní jak na psi, tak později zjištěno, i na lidi. Bohužel, nemohl být s námi. Bezpečnost rodiny byla hlavní. Obrečeli jsme to všichni.
Bylo nám to líto a tak přišel Gorby. Stěně francouzského buldočka.
No a to by bylo asi tak všechno, určitě jsem na něco zapomněl, ale to je stejně jedno. Nějak bylo, nějak bude.
Do nového roku jsem byl zvyklý, že si nedávám žádné předsevzetí, protože to stejně neplním. Ale letos jsem i dál výjimku. Dal jsem si dvě, které určitě dotáhnu do konce, jsem o tom hluboce přesvědčen a prostě do toho jdu a jestli ustoupím, jsem mrtvej Jelínek. Jo, samozřejmě vám to neřeknu.
No nic lidičky, mějte se v novém roce dobře, buďte na sebe hodní a snažte se. Jinak to nejde.